Ballada vánoční.

Vzbouřili se sedláci

proti pánům v ráz,

práce juž je trmácí,

bolí plec i vaz,

hladem hynou děti, ženy, ba zdá se být otrávený

i ten boží klas.

Vzali kosy, brány, rýč,

motyku a cep,

švihá, zvoní to jak bič

o tu panskou leb.

Jedli dlouho zvěř a pstruhy, a sedlák měl zápas tuhý

o plesnivý chleb.

Panský zámek dobyli,

zapálili věž,

vykradli vše obilí,

krávy, koní spřež,

zrubali vše panskou chasu, nešetřili ani krásu

žen a dívek též.

Pán se z honu navracel

s chrty, ohaři,

vztek mu divý v duši vjel

a krev do tváří,

utek’ v zmatku ku sousedu a tam celou svoji bědu

vypsal císaři.

V krátké době trouby jek,

dragóni tu již,

pojímali dobytek,

zapálili chýš,

sedláky pak chytli v hvozdě, na útěk se daliť pozdě –

Bože, ty to víš!

Pláň se táhla bez hrází,

v prostředku strom stál;

vojska tlum sem přichází,

táborem se dal,

dlouho prohlížel tu sosnu, bručel a se ztrácel do snů

starý generál.

„Pěkný strom to! Z daleka

lze jej uvidět,

pověsíme člověka

na každičkou snět,

sedláci jej v celém kraji odtud pěkně uhlídají,

hoši, k práci hned!“

Stalo se a ve chvíli

přivedli je sem,

každá snět se nachýlí

smutným břemenem;

v haluzích to stená, praská. Pane Bože, což tvá láska

opustila zem?

Pět a dvacet sedláků

visí do kola!

Pět a dvacet přízraků,

každý mrtvola.

V haluzích to praská, kvílí, haluze se níže chýlí

k zemi do pola.

Děl generál do boty

strčiv karabáč:

„To trest selské holoty,

co žen, dětí pláč?

Jako svícen strom ten stojí, vánoční to strůmek v chvoji,

pěkný ramenáč!“

Tu děl kdosi ve mraku:

„Já jej rozsvítím!“

Blýsklo se všem ve zraku,

síra, oheň, dým,

temný zvuk a rachot hromu, kvílení a praskot stromu,

rychle, jak to dím.

Celý tábor v plameni,

v moři ohně stál,

útěk, zmatek, úpění,

a strom jasně plál,

mrtvolami obepjatý hořel jako svícen zlatý,

svítil v šírou dál.

Prchla noc a hořel zas,

hořel tak dnů pět,

občas náhle v jeho jas

boží anděl slet’,

sedlákovu duši vzal, na srdce ji bohu dal,

jako bílý květ!

Na pasece pusto kol,

popeliště, rum,

ve krajině utkvěl bol,

nevzbudí se z dum,

hruď tvá lidu křivdy cítí, strom však svítí, svítí, svítí

v sny všem tyranům!