BALLADA VE STARÉM STILU.

Bylo dávno po klekání,

světly plála výš,

večernice nade strání

skláněla se již.

Mysliveček šel s čekání,

cestou hvízdal si...

Divných větrů teskné vání

táhlo nad lesy.

Nesvítí to bílé břízy

na dně doliny,

neutkal si pavouk přízi

v temnu jedliny.

Tančí žena v lehkém skoku,

plavuň spíná vlas,

kol žádoucích pružných boků

z kapradí má pás.

Kolem hlavy mlhou plují

vlasy ze zlata,

bílé prsy poskakují

jako kůzlata.

Lehké nohy travou víří

krok a skok, a vráz

z pod nich růžicí se šíří

rosných jisker jas.

Nesvítí to vrba shnilá

nad vod hlubinou –

vidí oči víla bílá,

jak z tmy lačně žhnou...

Založila bílé ruce

lehce za hlavou,

prolomila tělo prudce

jakby únavou.

Stojí s boky sdviženými,

stříbrem svítí se,

prsy s hroty růžovými

lehce chvějí se...

Nad černými korunami

měsíc vyšel teď...

„Nestůj, hochu, pod vrbami,

výskni, dupni, leť!“ – –

Před očima žhavá kola,

modré jiskry v nich –

slyší, jak ho víla volá,

slyší slibný smích...

Nedupe to jelen v mlází,

neutíká laň –

za vílou hoch letí srázy,

nehty vťaty v dlaň...

Výmoly a roklinami,

skokem se skály...

Modravými bludičkami

svítí močály...

Lehký výkřik a ozvěna – –

Lapena je už! –

Brzo budeš, panno, žena

a ty, hochu, muž!

Chví se touhou víla chtivá,

jak osiky sněť,

pode rty se rozhořívá

chladných ňader pleť.

Požár krve v žilách vzrůstá,

tepny bijí v spěch –

vínem jsou mu víly ústa,

ložem měkký mech.

Mraky táhnou – pusto kolem,

měsíc nesvítí,

ostře voní lesním dolem

vlhké rokytí.

Temných korun smutné štkání

zvoní poslední,

žlutou vlnou nade strání

pomalu se dní.

Hnány ranním větrem hbitým

chladnou roklinou

nad močálem v středu zrytým

bílé mlhy jdou. – – –