BALLADA VELKONOČNÍ.

Se všech širých končin světa

létly k Římu zase zvony,

nad zeměmi táhlo vzduchem

cos jak větrů svist a stony.

Z kathedrál a věží, vížek,

ze zvonic i kaplí v lese

jak když hejno zpěvných ptáků

se všech stran se k jihu nese.

U svatého Petra v Římě

jako otec ve kruh dětský

největší teď zvon se ozval:

„Jste tu všecky? Jste tu všecky?“

„Jsme tu všecky – zvon děl jiný –

přes bouř, větry, sníh a děště

jako loni a jak vždycky,

zvony z Čech jen chybí ještě!“

„Zvony z Čech?“ zvon jeden ptal se.

„Dálná pout – zvon na to druhý –

zpozdily se asi, cestou

s živly boj snad měly tuhý.“

„S živly boj?!“ se kdosi zasmál,

vmísily se jiné hlasy:

„Rcete spíš, že v město věčné

nechce se jim na sněm asi!“

„Přelity kdys byly arci,

husitské však byly prve,

sázím se, že dosud dosti

kacířské v nich bouří krve!“

V tom však větru vír, a blankyt

jak když stopí mraky stmělé:

zvony z Čech tu, mraky zvonů,

velký Zikmund v jejich čele.

„Vítejte z Čech dálných, bratří –

největší zvon vlídně vece –

ale svého opozdění

povězte nám důvod přece!“

„Campanone, bratří milí –

uchopil se Zikmund slova –

poslušny své staré sudby

v čas jsme vzlétly od domova.

Ale jak tak vzduchem táhnem,

jak nám mraky bijí v čelo,

pole zříme, na němž tolik

českých srdcí krvácelo.

Stanuly jsme jenom chvíli,

zachvěly se v tichém vzduchu,

z domova vždyť hlahol zvonů

sladký je i mrtvých sluchu.

A zas táhnem dále, dále,

ale záhy, bratří milí,

nejbližším jsme nad bojištěm

zase mžik se zastavily.

Na okamžik malý pouze

zalkaly jsme ve své výši,

vždyť hlas zvonů z rodné strany

mrtvý v hloub i do snů slyší.

A těch bojišť tolik bylo,

z Čech kde krve tolik teklo,

že by se jí uhasiti

planoucí i mohlo peklo.

A my všude zaplakaly

chvíli jen, co nejtišeji,

vždyť i kosti hlasem zvonů

z domova se pozachvějí!“

Zmlkl Zikmund. Mlčí zvony.

„Nuže počnem!“ – vůdce kývá,

a již nad vším městem věčným

zvonů všech hřmí bouře divá.

Lká to, hřímá, duní, zpívá,

jeden tón se v druhý stáčí,

leč ty zvony z české země

jak když nejvíc ze všech pláčí...