BALLADA VYŠEHRADSKÁ.

Měsíc svítí. Dlouhou řízou

jakby noc kol tiše vlála.

Ve měsíce sněžné běli

vyšehradská strmí skála.

Na ní rovy, hrobky, kříže,

které měsíc postříbřuje.

Ticho. Časem větřík v trávě

zateskní jen, zažaluje.

Zateskní si, zažaluje

po těch, co tu dřímou v zemi

po dnech práce s nesplněným

žití snem a s nadějemi.

Ale slyš, to není vítr,

který tudy letí v bolu,

spíš jak když to rozmlouvají

pod zemí ti mrtví spolu:

„Spíš, Františku, spíš už, dřímáš?“

– Nespím ještě, Boleslave,

nad námi je noc, a v noci

nechce se mi spáti tmavé.

Vzpomínám si, jak jsem často

hleděl do ní ze své cely,

klášter spal, a spalo město,

a já sám tak stával bdělý.

Zdálo se mi: Konec bojů,

vítězství je dokonáno,

teď jen mír a pokoj dýchá,

od božího rána v ráno.

Sen to byl jen. Polnic vřeskem

u boj dále venku zní to,

ale nejvíc věřte, bratří,

nejvíc mi těch dětí líto.

Děti, které vyrůstají

bez té hudby mluvy rodné,

když tak někdy děti slyším,

ještě mě to v hrobě bodne. –

„„A mně zase nejvíc líto““ –

z leva znělo hlubinami –

„„že tam venku v boji věčném

jsou tak sami, sami, sami.

Když jsem zvony poslouchával,

staré zvony na Wawełu,

svatovítský zvon jsem slyšel,

a sen krásný slét’ mi k čelu.

Že tak v lásce, že tak v míru,

že tak v boji zlém i muce

Čech a Polák – bratr s bratrem

vždycky půjdou ruku v ruce.

Také to jen snění bylo,

šalba zvonů čarozvuká,

a mně nad tím sněním marným

ještě v hrobě srdce puká.““

– Třeba sami, – dutým hlasem

znělo nyní z pravé strany –

jen když v boji, plamen v oku,

bez mdloby a bez pohany.

Někdy srdce zapláče si

i po bratrech zasteskne si,

ale nejvíc, bratří, v Čechách

mne vždy mrtvé ticho děsí.

A když ticho výš a nevím,

zda to den či v noční době,

hrozným děsem, děsnou hrůzou

sevře se mi srdce v hrobě.

Snad to tím, že léta, léta

díval jsem se oknem vezdy

v práci, ve snu, večer, ráno

tam k těm pláním kolem Hvězdy. –

Dvanáct bije. „Spěme, spěme!“

– Zvony slyším až sem ke dnu –

„„V dvanáct““ – vzdychl ještě třetí –

„„v dvanáct boj a konec v jednu!““