BALLADA Z MANSARDY.

Dnes venku první sníh

tak měkce, tiše padá...

Den ze dne šiji s matkou

– a jaké je to žití,

dnů všedních dlouhá řada

s tou chvílí štěstí krátkou, –

to srdce nejlíp cítí.

Ó hvězdy nocí mých,

vy tmavé, věrné oči!

Já dívala se na tě,

v ty vlídné, smutné tahy –

Ó já tě měla ráda

tak horoucně a svatě,

Ó neznámý, Ó drahý!

Z těch očí hlubokých

co plálo svaté záře!

A u okna jsi stával,

já viděla, den celý

ton k tonu tiše klada,

jsi vždycky malovával

a my se oknem zřeli.

Těch očí, jež jsi zdvih',

a usmál jsi se na mne!

Já nevím, jak to bylo...

Však zdá se mi, ta sláva

že příliš v oběť žádá –

než bída co ti zbylo?

A kdo se po tom ptává?

A dole šum a smích

a miláčku, my tady.

Já šila s matkou a ty

jsi celý den byl v práci,

ty nadšen a já mladá –

Však byl jsi orel spjatý

– a bída utrmácí.

Můj zrak tě často stih',

jak býval jsi tak bledý.

A mlhy táhly teskné

a já se darmo ptala,

kdo život lidský skládá

a proč tak divně leskne

se v nebi hvězda malá.

A tam z těch oken tvých

pak nedíval se žádný.

A víc se neusmály

tvé vlídné, smutné tahy – –

a já tě měla ráda

a ty jsi šel snad v dáli,

Ó neznámý, Ó drahý.

Ó hvězdy nocí mých,

vy tmavé, věrné oči!

Tvé okno zbylo prázné

a zbyla jen ta tma tam,

kdy duch se nejmíň nadá.

Mně v oku slza vázne,

jak darmo k oknu chvátám.

A milý hlas tvůj ztich' –

ni s bohem jsi mi nedal.

Až přišli jednou ráno...

Pak chÓr v tvé jizbě chudé

a věnců dlouhá řada...

Tam bylo dokonáno

– a kdy to u mne bude! –

A venku první sníh

tak měkce, tiše padá...