BALLADA Z PALÁCE

Jí v oku plála vlídná zář,

když hlavou klesla na polštář

a v ekypáži domů jela

a rozkoší se ještě chvěla

a úsměv hrál jí na ústech.

Dřív dlouhý průvod před ní táh',

družičky v bílých šatečkách

a růže sypal ten dav něžný

před vzácný povoz paní kněžny

a hudba hrála fanfáry.

Pak zastavili, lokaj slez'

a kolem zavzněl hlučný ples,

a s úctou dav se kolem plazil.

To nalezených dětí asyl

teď se vší slávou světili.

A protektorkou byla tu

a byla v plném rozkvětu

a slušelo to vzácné paní,

lid nedíval se jinam ani

než v její posud krásnou tvář.

A vzácnou kytku, tajíc dech,

jí dítě dalo na schodech

a slavilo ji prostou řečí

a dole příval stále větší

a zvony zněly nahoře.

A jak teď jela domů zpět,

dál slyšela ty davy pět

a v ekypáži plno květů

a růží, kytic, věnců je tu

a rozkoše a nádhery.

A vůz jak přijel k paláci,

kdos v stínu tam se potácí

a než-li vrátný srovnal záda,

jí krve nach se v čelo vkrádá,

jak pravil stín: – Mám, paní, hlad. –

Však letem vůz jel do dvora

a ten stín venku vrávorá,

jej hlad a stud a bída jímá –

a děcko v hadrech obejímá

ten strnulý a bědný stín.

A ve dvoře jak lokaj slez',

ta paní kněžna bleda dnes,

v pěsť zaťala se malá ruka – –

A venku něčí srdce puká

a stín jen zlomen vrávorá.

Tam k matce vstoupil mladý pán

a polibky byl zasypán

a nevěděl, že chvíle jedna,

co jeho dcerky matka bědná

u paní kněžny žebrala.

A ta jen děla: – Žebráci! –

Ta venku dál se potácí.

A její dech tak žhavě horký.

Leč ústa paní protektorky

se usmála v té zpomínce:

Jak dlouhý průvod před ní táh',

družičky v bílých šatečkách

a růže sypal ten dav něžný

před vzácný povoz paní kněžny

a hudba hrála fanfáry.