BALLADA Z ROKU 1905.

Na mandžurských horách třicet stupňů mrazu,

chvílemi tam děla jako ze sna hřmí.

Co by kámen letěl, sráz je proti srázu,

vedety dvě na nich. Jedna takto sní:

– Od svaté hory Fudži-yamy

jde v údol teplý větru van,

květ broskve rdí se zahradami

a v dál se modrá ocean.

V kavárně živo, luzné gejši

tam tančí k písním sester svých

a sijí blesky nejčernější

z přivřených očí mandlových.

A je tam kdesi jedna chýže

a sad a hnědá plodná zem...

Teď zaseta je asi rýže

a zrnka pestrých chrysanthem. –

Nade hlavou bodák, zhalen ve plášť šedý

po protějším srázu mladý pěšák jde,

z pláště vykukují poctivé dva hledy,

zírá k nepříteli... sny jsou bůh ví kde...

– Šest neděl se tak jeti musí

a ještě dlouho pěšky jít...

je víska v dálné svaté Rusi,

ze slámy střecha, z dřeva štít.

Po dvoře ušlapaným sněhem

jde k chlévu děvče kypící,

pes štěká, hoši ryčným během

skotačí bílou silnicí,

stařičký mužík, drahá hlava,

před chatou stanul u vchodu,

uvadlou ruku k očím dává

a napjatě zři k Východu... –

Na mandžurských horách bují život svěží,

děla rozhřměla se v hymnus úžasný...

Se sklennými zraky v zmrzlém sněhu leží

bláhové dvě hlavy s bláhovými sny – – –