Ballada z roku tisíc sedm set a několik.

„Hej, kamaradi, vesele!

má je ta dnešní neděle;

však zítra prutů směsicí

juž budu běhat ulicí.

Dost hloupé bylo, co jsem řek’,

však stalo se juž, já měl vztek,

to musil slyšet jenerál,

byť třebas ten žert život stál!

Toť bude jako pomlázka

ta ulicí tou procházka;

kdo se mnou jste dnes přišli pít,

vy v taktu budete mne bít.

Při zvuku bubnu tam a zpět,

až krví začne mokvat hřbet,

však to až zítra, přátelé –

dnes můžem píti vesele!“

A vyprázdnil tu korbel v ráz

a dal si nalít nový zas,

a hleděl smutně k jeho dnu,

a bylo mu tak jako v snu.

Tu tichou viděl rodnou ves,

ku obzoru se tulí les,

mlýn skrytý v stínu buků, bříz,

kde jako hoch si hrával kdys.

A slyší klepot mlýnských kol,

a podivný ho jímá bol,

jak v taktu zní to ráz a ráz,

ten klepot kol má divný hlas.

Kol klepot v rodném zátiší,

ten jistě, jistě uslyší,

až zítra prutů směsicí

on bude běhat ulicí.