Ballada žabí.

Kdys v jasné, letní noci žabí sněm

pěl bídné lásky smutné requiem.

U svého otce mladý žabec sed’,

byl sláb a nešťasten a hrozně bled.

A tak děl k otci: „Vidíš, na hrázi

jak milenců se dvé tam prochází!

Oč, šťastnějších že nezná širý břeh,

a já –“ Tu starý vážně: „Jen to nech!“

I vzplálo léto – čas je, pomalu

se hojit ze své lásky úpalu.

Po břehu ke vsi svatebčanů dnes

hle, s písní, střelbou hlučný spěchá ples.

Trub hlahol žabí píseň přehluší,

dí žabec: „Jak mne rve to na duši!

Oč, šťastnějších že nezná širý břeh,

a já –“ Tu starý vážně: „Jen to nech!“

Tu vstala noc – na nebi samý skvost,

a do jezera divný přibyl host.

Tak známý všem a mladý hoch to byl,

sliz vodní bledou, mrtvou tvář mu kryl – –

A starý žabec: „Říkej otčenáš,

hle, dítě nerozumné, tu to máš!“