BALLADA – ŽALOBA.

Kde nočních ptáků hnízdiště

se choulí v města bludiště,

dřímotně k druhům šedivcům

krčí se nízký, šerý dům.

Starý dům, soused usedlý,

nad vchodem obraz vybledlý:

Marie Panny na něm vděk,

patronky matek, rodiček.

Noc plyne tichá, bez hnutí,

temná jak hrobky klenutí.

Náhle kdos okno otvírá –

z těla se duše ubírá.

Zašuměl nocí křídel vír,

jak by slét s věže netopýr.

A již se duše chvějící

ubírá k soudné stolici.

Jako červ hříšná svíjí se,

tušíc, že skvrnu vidno tu,

na zemi která tají se

v černý háv noci, v němotu.

Sedí Bůh, sedí na trůně

se žezlem, hvězdy v koruně,

z očí mu září paprsky,

jež řídí světa okrsky.

Před trůnem anděl žalobce,

vyslaný mrtvých od obce,

v ruce má váhy cti a zlob,

dozrálé žatvy váží snop.

Divné dnes za ním zjevení,

smutnější než květ v sklepení.

Jak hejno holých kuřátek,

jimž chybí žlutý kabátek,

křehké jak ze skla hlavičky

a tenké žabí nožičky.

V zadu se v krevné tratoli

z pavučin tílka batolí,

tělíčka bez noh, bez hlavy,

jen jako slimák krvavý.

Hle, duše hříšná, – anděl dí, –

hanbou se v šarlat uzardi.

Pohleď na tílka bez duše

jak scvrklé plody moruše,

pohleď na lidská poupata,

jež házela jsi do blata,

když tvoje ruce proklaté

lampičky sotva rozžaté

za peníz mrzký zhášely

v krvavé, horké koupeli.

Za to, žes matkám krkavčím

sloužila umem popravčím,

Bůh spravedlivý poručí

vydat tě ďáblu v područí.

Než přísný soudce nad světem

vyslovil svatou vůli svou,

Maria Panna spěchá sem:

Jsem, Pane Bože, patronkou

duše té vraždou střísněné,

pro nebe právem ztracené.

Však též za úpis jejich vin

na kříži zemřel Tvůj kdys Syn,

pro jeho lásky věčný div

budiž té duši milostiv!

Novým ji tělem přioděj,

na zem zpět rač ji seslati,

aby tam jako dobroděj

na bludné lidstva souvrati

životů tolik vzkřísila,

co v klíčení dřív zkosila.

Jdouc v městských tržišť bažiny

ať zvedá kleslé do viny,

ať z jejich srdce omývá,

co vášeň kalí marnivá,

ať učí, lásky objetí

mateřstvím že se posvětí,

by ženy, jež dnes loutkami,

s pýchou se zvaly matkami.

Až takto vinu usmíří,

ať znova k nebi zamíří.

Nuž staň se! – věčný Soudce děl.

Stín ženy k zemi zpět se chvěl...

Roku jen lhůta skončila,

duše se před trůn vrátila.

Sama se staví v přísný soud:

Ach, nelze peklu uniknout!

Nelze mi činit pokání,

ženy mne z prahu vyhání.

Marné jsem střehla rozcestí,

jež vede v doupě neřestí.

Hedvábí zdobí hastroše,

bezcitné kněžky rozkoše

v bolestech dětí nerodí.

Plod nezralý se odhodí...

Marně jsem líčka spanilá

v kolébce před zrak kouzlila,

marně jsem v duše zášeří

dýchala něhu mateří.

Studí lesk z výhně zřítelnic

jak záření hvězd ze studnic,

vychladla srdcí ohniska

jak opuštěná hutiska.

Jak mrtvá města v prokletí

svět bude záhy bez dětí!

Z peleše té jsem utekla

a hledám bránu do pekla...

Pod tuto smutnou balladu

netřeba ovšem výkladu.

Já nerád houkám jako sýc, –

leč v básni té je pravdy víc,

nežli je zdrávo národu

pro jeho slávy obrodu.