BALLADA ZE ŠPANĚL.

Umíral rytíř za jitří

a kolem stáli syni tři.

Poslední jeho těžký vzdech

nejmladší zachyt na svých rtech,

vzlyk hrozně a pad v bolesti

k drahého lože pelesti.

Byl hoch to, jenž rád květy měl

a k loutně při měsíci pěl. –

Syn prostřední v tu chvíli vstal

a k stáji mlčky vrávoral,

pad kolem krku koňova

a v hřívu štkal mu bez slova.

Měl pitku, lov a ženy rád

a otce rmoutil častokrát. –

A nejstarší zřel k mrtvole

a klepal prsty po stole.

Ten zpovědníka nad vše ctil,

kde kříž stál, tam se pomodlil,

vždy do krve měl odřená

kostelní dlažbou kolena –

teď vstal a suše, bezděčně

jen zašepotal: Konečně!

A v rozhodnutí hotový,

zotvíral skříně otcovy,

zřel pátravě v ně, kde co tu,

co peněz, zbraní, klenotů,

kšaft otcův v jedné byl – ten vzal

a přečet jej a roztrhal. –

A že v té chvíli zvony zní,

jež zbožný lid zvou na jitřní,

klek pod krucifix k modlení,

by nezmarnil své spasení.