Ballada života.

Ó vojíne, jenž na zpěněném oři

v před pádíš supem, kam tě touha žene?

O tvrdý křemen podkova tvá zvoní,

prach za tebou se v šedé sloupy klene,

a bílý plášť tvůj v pozdním šeru kmitá,

a jako prapor nad tvou hlavou lítá.

„Já z domova jsem vyjel záhy,

však sotva na píď urazil své dráhy.

Ne nadarmo já starý prapor zved’ –

Věčně dál a věčně v před!“

Ó plavče, který na slabounké lodi

jak střela letíš, kde že cíl tvé pouti?

Ve bílé pěně veslo tvé se brodí

a prudké vlny lehký člunek rvou ti,

však plachta tvá si s větry volně hraje,

a jako prapor nad tvou hlavou vlaje.

„Já z domova jsem vyjel záhy,

však na píď sotva urazil své dráhy.

Ne nadarmo já starý prapor zved’ –

Věčně dál a věčně v před!“

Ó strojníku, jenž na kovovém draku

se ženeš v svět, kdy odpočineš sobě?

Tvá hlava mizí v páry sivém mraku,

tvé ruce plny mozolů jsou obě,

a bílý dým se za tvým strojem plouží,

a jako prapor nad tvou hlavou krouží.

„Já z domova jsem vyjel záhy,

však sotva na píď urazil své dráhy.

Ne nadarmo já starý prapor zved’ –

Věčně dál a věčně v před!“

Jen leťte, bloudi, do své zkázy dále!

Já zřím, jak osud ze zadu vás chopí

a mrští vámi silou k ostré skále,

či v moře hloubi na věky vás stopí,

a smete vaši úzdu, šroub i veslo,

a v smíchu bude čísti vaše heslo:

„Já z domova jsem vyjel záhy,

však na píď sotva urazil své dráhy.

Ne nadarmo já starý prapor zved’:

Věčně dál a věčně v před!“