Ballada zpívaná po zlé bouři.

To byla zlá bouře, chvěla námi,

až třásli jsme se v základech!

Ji nastrojily pouhé klamy

a každý v síť jim hravě leh’,

až svíral se nám v hrdle dech

na divoké té peřeji.

Dnes ticho... dozněl ston i vzdech –

Já spat jdu s novou nadějí.

Ve katastrofě hrozné dramy,

z níž stkán náš život po letech,

my vichřic šlehy, nocí tmami,

vždy vybředli jsme v úzkostech,

vždy silní v bojích, zápasech;

vždy u bran spásy veřejí

jsme stáli – starý plamen šleh’ –

Já spat jdu s novou nadějí.

Jak tobě láska sílu dá mi,

že co jsme snili v sladkých snech,

všech úzkostí nad hlubinami

vzplá hvězdou ve paprsků stech.

Jen lásce v srdci vzpláti nech!

a poznovu se zaskvějí

vše slzy v zářných brillantech –

Já spat jdu s novou nadějí.

Jak po dešti je svěží mech

a jak se ptáci rozpějí,

co lásky kane se hvězd všech! –

Já spat jdu v nové naději.