BALLADA.

Hrad na skalisku k nebi čněl,

a v něm co krylo se blaha!

Pán hradu mladou ženu měl,

ta nad vše byla mu drahá.

Jí slíbil: „Co žen chová svět,

z nich jiné nezlíbá můj ret,

to buď nám zástavou štěstí.“

Zvěsť došla na hrad a s ní žal,

že máť mu stařičká zmírá...

Vsed na kůň, ženě s bohem dal,

ta v slzách za chotěm zírá.

A volá: „Jen mi v slově stůj,

žen jiných ret se netkni tvůj –

sic kletba zdrtí nás oba!“

Zřít matku v bolu, strádání,

a skráň jí nezlíbat milou?

Kdo syna matce zabrání

obejmout poslední silou?

Leč z hradu již v ten okamžik

žalostný, divý letí vzkřik:

„Slib zrušil! Běda nám, běda!“

Když ve hrad pán se navrátil,

své ženy marně on hledá.

Kol vzduchem zní jen pláč a kvil:

„Slib zrušen – běda nám, běda!“

A nespatřil již nikdy víc

své mladé choti sladkou líc

pán hradu v stesku a v hoři.