BALLADA.

Táhne tu těžkou brázdu svou

v kamenném údolí;

co lidé štěstím, hořem zvou,

jej netěší, jej nebolí.

Nad hlavou v modru slunce žhne,

pod nohou země práhne –

můj člověk se tím nepohne,

můj člověk už jen táhne.

Jen někdy život v něm procitne,

jen někdy duší to trhá,

když stín svůj s výšiny blankytné

dvé křídel v čelo mu vrhá.

A stín ten chladí jej po čele,

srdce to svírá jak kleště,

a člověk šepotá nesměle:

Což pak jsem člověkem ještě?

Těch křídel stín chtěl by chytiti,

přidržet zoufalou pěstí –

dál táhnout a se modliti

jak dítě za její štěstí.