BALLADA

Na jeho prsou nikdy neležel

svět v rozmaru a v krotkém nebezpečí.

Dědictví malé po otci jen měl –

to vedle hrubých, neurvalých řečí

kus chleba – nůž.

Nad jeho hlavou nikdy neplály

snad hvězdy proto, aby potěšily.

Šel život hluše někam do dáli,

a dvě jen věci v tomhle světě zbyly:

kus chleba – nůž.

Však chléb měl často příchut trpce zlou,

a nůž byl často – ocel hladová.

Šel chudák blátem, pustou temnotou.

Co dneska na svém srdci uschová?

Kus chleba – nůž.

Hřát horkým tělem chtěl pak tělo cizí,

leč žena dobrá s cesty uhýbala,

a ta, co na všech, na všech polích sklízí,

ta ještě dárek nově nový dala:

kus chleba – nůž!

Let dvacet snášel svoje utrpení,

let třicet kráčel stále bez cíle.

Nevěřil, pro něj že se něco změní.

Co špinavá mu kryla košile?

Kus chleba – nůž.

Však dozrál. V den, kdy na Golgotě zmíral

ubohý Kristus, žebrák hořce lkal.

Ponejprv slzy bídy s očí stíral.

Ponejprv srdce jemu pobodal –

nůž – bez chleba...

A přešel rok. Nůž ostřím šedě svítí.

Po spraved’nosti srdce zavzdychá.

Ulicí blázen na večer se řítí

a tato slova hřímá do ticha:

Buď chléb – či nůž!

Hned roste poplach. Ryk se vzmáhá, vzmáhá.

Zabíti blázna káže potřeba.

Ponejprv lid však blázna zabít váhá.

Výhružně vzduchem mstivé ostří svítí –

nůž bez chleba...