BALLADA.

Den dubnový byl, vlahý a plný toužných dum,

a kdo měl mladé srdce, ten v kořist padal snům,

po lidské lásce toužil, po sladkých lásky hrách,

jsa zmámen jarním dechem, jenž z vlhkých polí táh.

A Pierrot, hoch bílý, v ten rozháraný čas

sám kdesi bloudě v kraji, byl steskem schvácen v ráz

a poetickou toulku mu zkalil hořký žel –

tu přírodě dal s bohem a k bránám města šel.

A jak tam jenom vešel, už uvítal jej smích,

neb každému byl směšný v těch bílých šatech svých,

a když si zvykli potom na kejklířský ten zjev,

byl k smíchu jeho tanec a jeho vtip a zpěv.

Dav táhl za ním četný, když na svou loutnu hrál,

a Pierrot byl šťasten a s lidem sám se smál

a opíjel jej potlesk a štěstím svíral dech –

hle, přátelství jak získal si rázem lidí všech!

A nežli se kdo nadál, tak v smíchu prchl den;

tu mnohý z davu ubyl, jsa žerty nasycen,

a jiný umdlen, mrzut, se na kritiku zmoh:

„Což baví vás ten blázen! Vždyť hloupý je to hoch!“

A zástup posluchačů teď řídl víc a víc

a vtipy tomu hochu šly náhle špatně z plic,

a den když zašel zcela a vládu nechal tmám,

tu Pierrot, hoch bílý, stál v spleti ulic sám.

A zas ta jarní touha naň padla těžce tak

a zas jej sevřel smutek a zakalil mu zrak,

a velikému stesku zas padl v zajetí,

po přátelství a lásce, po vlídném objetí.

Tak sám až k zoufalosti se zase na pouť dal

a šel od domu k domu a všude zaklepal,

tam klepal u všech lidí, jež bavil dnes tak rád –

a stesk a chlad jej trápil a žízeň měl a hlad.

A když tak skromně klepal a čekal u dveří,

tu povstávali lidé od klidných večeří,

šli – poslouchali – zašli – však nevpustili. Nač?

To host je nevítaný, je zvenčí slyšet pláč.

Jak Pierrot pak skončil, to neznámo mi jest,

však zahynul-li v bídě, tu zasloužil ten trest –

on nemohl přec ničím zde užitečným být,

když neuměl nic více, než smát se nebo snít.