Ballada.

Byl jednou jeden kníže,

ten mocný byl i mlád,

a s mladou, hezkou tváří

si zažertoval rád.

Tu s lovci svými jednou

v les černý na lov jel,

tam jak paprsek slunce –

spanilou děvu zřel.

Ta divně naň tak vzhledla,

on v srdci svém to čil –

za dívkou hnal se hbitě,

až pot se s koně lil.

Kéž dívka v lese zmizí,

nižádný po ní sled:

a kníže z lovu vrátil

se zarmoucen a bled.

V paláci nad ním kroutí

starostně hlavami;

„To je mu uděláno

lesními panami!“

Jak každé nové ráno

skřivánků zbudí ples,

sám kníže koně sedlá

a cválá v černý les.

Pokaždé však se vrátil

vždy více zarmoucen,

nic nemohlo jím hnouti,

ni sličných dívek sten.

Až jednou nevracel se –

les celý prohledán,

našli jej v lese hluboko –

byl mrtev mladý pán.