BALLADA.

Čtyři bděli, pátý spal,

Sny mé, Štěstí, Radost, Žal

a ten pátý Osud byl –

co jen snil?

A já pravil: Moje Sny,

zpět se vraťme do vesny!

Ale Sny mé – ký to vzlyk? –

Prchly v mžik! – –

A já pravil: Štěstí mé,

k sobě blíž se stulíme!

Ale Štěstí – bludný pták! –

vzlétlo v mrak.

A já pravil: Radosti,

oblaž mne svou milostí!

Ta však náhle vzdychnula – –

Zhynula...

A tu v nitru zved’ se Žal,

zaštkal bolně, zavzlykal

a můj Osud, který snil,

probudil.

Tu vstal Osud dotěrný,

škodolibý, příšerný,

že sám Žal, jak zřel ho, prch’ – –

V tmu se vrh’...

Píchlo vše. Však Osud můj

krutě, tvrdě děl mi: stůj!

A co stál jsem v děsu tich’,

dal se v smích.

Dal se ve smích šklebivý,

v pustý, divý, děsivý – – –

Stál jsem zdrcen. – Kolem nás

mizel Čas...