BALLADA.

Jde pověst příšerná o zatraceném parku knížecím,

v němž hrabě pohřben jest uprostřed chrtů svých...

Dav pomřel baroness a zbylé podvečer jak moru bledý dým

se vlekou zahradou, v jich kruhu němý mnich. –

A strašná noc. Jen vichor smutně duje a měsíc stříbří thuje

a stezky zarostlé, keř růží zčernalých

a zasypané sluje; ve větvích zaťatých tmou vichor táhle duje

a půlnoc hučí, na všem dřímá hřích – – –

A tisíc jiných lží a pitomostí v pustých horách věří –

Park stlívá v pohádkách a klidu tich,

v divokém keři na puklém z mramoru sloupu se sklenná koule šeří,

vše černě zrcadlí i červánky i sníh –

A zákonem lomu trhá obrazy a kroutí a bizarně je křiví

a v tváři její splývá smích a strach –

A konec? Park jsou ňadra má a koulí nitra taj,

comtessy cnostmi. Kdo baron a mnich jsou v tmách?