Ballada.

V zahradě vítr kvílí,

poslední sráží květ.

Bloudí tam přízrak bílý:

stín dávno zašlých let.

Má kouzlo smutku v líci

a zlatoplavý vlas,

jde, hořce sténající,

v modravý luny jas...

Kol vodotrysku kráčí

v záhonu cypřiší,

s bronzovou hlavou dračí,

němými chrliči,

a k altánu se vrací,

svědku kdys šťastných chvil,

jenž v hloží se teď ztrácí,

kde parfum růží zbyl...

A z oken zámku zříti

lze pojednou, jak v snách

tam zlatá záře svítí

ve starý almanach,

jejž dávno, před sto léty,

kdy vzduch se v písních chvěl,

sněžnými zdoben květy

tam kdosi zapomněl...

V zahradě vítr kvílí,

nad krajem měsíc zhas’.

A smutný přízrak bílý

nad jezerní jde sráz!