BALLADA.

Hluboké rokle sírou svítí,

má duše krví vesmíru,

co kliky blesků, hromobití,

ji ženou prudce do víru.

Chřest koster křivých zvoní kolem,

za nimi kondor, starý pták,

již jednu dopad pod výmolem

jíž roztrhl ji jeho hák.

Ke stěně černé tisknu záda,

a kondor krouží, krčí spár...

– Již ucítil mne, dolů padá,

mne v srdci syčí krve žár...

Spoceným křídlem bije, mlátí,

do lebky zoban zatíná;

má milenka se nenavrátí,

skočila řece do klína.