Ballada.

Pod hlavou podušku z atlasu

spočívá přísně a němě,

květy má vpleteny do vlasu,

víčka jsou přimknuta jemně.

Paprsky oknem se prodraly

na čisté čelo a skráně,

oči jak černá noc zaplály,

a zas se přivřely maně.

Celou noc leží tak, celý den

v opojném, zimničném chvění,

bílý prst v listy je zabořen,

odkud již potěchy není.

Výkřiky divné a zmatené

z dopisů k uchu jí vanou,

a v srdce bolestí schvácené

výčitky horoucí kanou!...

Z dopisů vůně jde horských cest,

kudy vždy chodili spolu,

hučení lesů a vadnoucí klest

šumí v křik jejího bolu...

Šílený valčíku takt a vír,

obrazů zmatená vřava;...

– ó, jak se v podušek jemný pýr

zarývá krásná ta hlava!

Nehnut jak sfinga blíž used’ pes,

netuší drama to celé, –

v rakvi že ponesou ještě dnes,

jenž ji tak líbával vřele!...