BALLADA.

Nad vodami hrál plné luny svit,

jak tisíc bílých motýlů by spělo

v opojné hloubky zapomnění pít.

Nad vodami se klonil lačný stín

a chvěl se jako roztoužené tělo,

jež touhu nese stišit do sítin.

Jít v náruč otevřenou hvězdy váhaly.

Ze hlubin země dávný smutek stoupal,

klid stromům odešel a větve zpívaly

o kráse rodící se z mlhovin.

Duch všeho vědom, ve vůních se koupal

a hrůzu pil jak opojení vín.

Vše žilo v noci té i šedé kameny

a ze sna zvedly se i rozvaliny.

Dech touhy zasvítil jak plameny

a v čekající postavy se vlil,

a kdo se probudil, zřel, že je jiný,

než když se večer k spánku pomodlil.

Rozkoš všech polibků jsem z noci ssál

a živý mezi mrtvými jsem zíral

na přelud, jenž se živoucím být zdál,

myšlenky vedl mi a zahořel v mých snech.

A mnohý den, jenž se sluncem kdys zmíral,

si ke mně sedl, u nohou mi leh’.

A každý vzruch, jenž v popel trpký stlel,

oživen vstal a prochvěl znova nervy,

žeh prudký měl jak běl milostných těl.

Snad mrtvý vděk by živé opojil

a pohladila ruka, jež hostila červy.

Neb, divů div, byl živ, kdo mrtev byl.

Na hrobech vzkvetla něha prchlých chvil

a usmála se zapadlými jary.

Hlas dávno mrtvý v ticho promluvil:

„To k tobě volám teď, jenž v dáli kdes,

zjev živý opravdu a ne klam páry,

zraješ pro náruč mou, všech vděků ples.

Neb kouzlem tajemným mne omámil tvůj čar

tak mocně jímavý a vzruchuplný,

pro jedno políbení a pro věčný zmar.

Opojný nápoj skytne rtů tvých lis,

a v závrat nesou tvého dechu vlny.

Dej ruku mi, jak u mne ležel bys!

V alejích bloudíš. Nikdy nevyjdeš!

Po tobě teskním s tesknícími ptáky,

již usedají na zbořenou věž.“...

...Nad vodami již dohrál luny svit.

Co vyjeví se, skryto za oblaky?

Ke stromům navrací se klid...