BALLADA.

Jasanové stoly vonné

v purpurové látky zhalil,

do svých číší bledozlatých

nejvzácnější vína nalil.

A pak na ty, které pozval,

dlouho čekal v zanícení;

viděl, jak ta rudá vína

jejich duše rozplamení.

Viděl, jak jich bledé ruce

bouřně zvednou zlaté číše

v pozdrav Slunci, které v horách

do blankytu kvete tiše.

Dlouho, příliš dlouho čekal,

kroky tušil v každém zvuku,

ale nikdo nepřicházel

připíjet a stisknout ruku.

Do blankytu posvátného

tisíckrát již Slunce vkvetlo,

tisíckráte bez pozdravu

zvadlo v horách jeho světlo.

Číše stojí nedotknuty,

víc jen zbledla jejich zlata,

látky vyrudly a z vína

prchla drahá aromata.

V osamění ironickém

v dlaně tiskne smutné oči; –

mrtvo je, – jen chvílí kdesi

zatikají červotoči.