BALLADA.

Slunce a zem se milovaly,

pod polibky jich zkvětl sad

a hvozdy, skály v lesku plály,

jenž zlatem proudil odevšad.

Zem do objetí slunce klesla

a v růžích svoji duši vstříc

mu roztoužená v obět nesla

při cukrování holubic.

Stín závistivý ve skal chladu

však čekal skrytý ve sluji,

přemítal dlouho zlo a zradu,

když viděl, jak se milují.

Pak náhle vzpjal se a když zemi

naposled slunce líbalo

a nad ní světla ručejemi

se v celé slávě shýbalo:

Tu skočil, jako dravec lačný

když ze zálohy vyskočí,

a mraků závoj neprůzračný

stáh’ miláčkovi přes oči

a zardousil jej, v nic jej stopil

a s nocí na trůn v mraku sed’,

číš krve jeho v dlaň svou chopil,

červánkem zrosil celý svět.

A země jako vdova sirá

a opuštěná tajíc dech

s výčitkou k nebi žalně zírá

ve rosných tonouc brillantech.