Balláda.

Král šedý na cimbuří stál

A zíral dlouho v šerou zem,

Vichr balt temný rozháral

A vlny praly hradu lem.

Z bojišťat sirém po kraji

Mhla rudá k mrakům kouřila.

„Krkavci věštní krákaji,

že lůza zas se vzbouřila!“ –

„Krev vidím již, kam vzhlednu jen,

Mé širé kraje zbroceny!

I syna krev! Děsící sen! –

A rod a trůn můj zhroceny!“ – –

Lesk luny z mračen zašeřil –

Ku hradu táhl tichý voj – –

Král stiskl jílec, v ňádrech stesk,

Něm, nevolal svých mánů v boj.

Sbor duchů mstných se přiblížil,

Král vrh’ jím vstříc meč tasený –

Syn jeho mrtvým vévodil,

Zrak otce bodal plamenný.

Voj mrtvých ztekl cimbuří

Královský šat již trhají – –

Až vlny baltu dozuří –

Královský mrtvol vydají.