BALLADA

Mdlý přísvit noci s tváří shodných tahů

se smek’ a stíny dva vrh’ na podlahu.

Vzduch výhní sálal, po dni nelítostném

dobíjel chabé duše tupým ostnem.

V tmách tíživých se na besedu sešli

člověk a přízrak. Směj se tomu, chceš-li!

Z úst otevřených matně zuby plály,

horečné ruce hady být se zdály.

Níž klonila se těla pod únavou.

Šeptal co’s člověk. Přízrak kýval hlavou.

Tak seděli až v prvý záblesk jitra.

Vstal tiše přízrak: „Na shledanou zítra!“

Vztýčil se člověk, jako dravec zavyl.

„Co čekáš ještě?“ smutně přízrak pravil.