BALLADA.

Pohřební píseň mezi zahradami

a střechami kdes temně naříká,

ztlumeně vzdychá, chvíli zaniká

a zase plně zahřmí korunami

platanů starých. Kde se průvod tají,

že nevychází? V křivých uličkách

a na pavlačích ženy naslouchají

pochodu smutečnímu – jako v snách,

též ony zrakem pátrají

po původu té písně, jež mne opájí,

též ony slyší!

A průvod nevychází... Divným ohlasem

chvějí se domu zdi, a píseň tišší, tišší,

soumraku prozlacena topasem

a zadýchána vůní zahrad, ustává –

ta záhadná... A průvod nevychází.

Jen světel oblačných se vznesla záplava

jak skrytých kaditelnic dým,

a slunce poslední své růže hází

mrtvému Srdci,

mrtvému tajemnému Srdci – touhám posledním.