BALLADA.

To boží slunko dnes tak divě pálí.

K vám, pane hrabě, hosti jedou z dáli.

To boží slunko dnes tak divě plane

a upomínka v hlavě ustarané.

Já vidím zase poupátko to svěží,

v své zahradě mu rovna najdu stěží.

Já vidím ji a slza stéká tváří.

Ó pane hrabě, smutné je to stáří!

Ó pane hrabě, dcera má už v zemi,

jak byla krásná, přece dosvědčte mi!

Ó pane hrabě, plný rosné vláhy

byl její pohled zářící a blahý.

Já stále zřím ten úsměv její dětský.

A jak mé květy milovala všecky!

Jak růže začly kvést, již nevyšla si

bez růže, kterou v černé zatkla vlasy.

Jak růže začly kvést, vždy jednou spjaty

na mladých ňadrech byly světlé šaty.

Jak růže začly kvést, v tu chvíli na ni

mně žárlily, na krásnou svoji paní.

Ó pane hrabě, dcera má už v zemi,

jak byla krásná, přece dosvědčte mi!

Ó pane hrabě, pane hrabě, kdo ví,

kde zlomil jste mi ten květ liliový!

Vy nevíte? Ó jak to bylo: dcera

má ztratila se jednou za večera.

Ó pane hrabě, lidé měli uši:

vám čest a ďáblu prodala svou duši!

Ó pane hrabě, jak mi bylo bez ní!

Víc její píseň nad zahradou nezní.

Ó pane hrabě, za ta muka hrozná

ať stokrát větších vaše duše pozná!

Ó jak mi bylo, jak mi bylo, pane,

když zpět mi přišlo dítě milované –

A v jejím lokti plakal synek malý –

a v zimě jsme je oba pochovali.

A byl kol mráz a v sněhu spala země

a mrazivěj' a pustěj' bylo ve mně.

A ta, jež nad vše ráda měla kvítí,

mi musila tak chudá odejíti!

A pane hrabě, jeden kvítek ani

já nemoh' dáti do stuhlých jí dlaní...

Teď vzpomínám a slza stéká tváří.

Ó pane hrabě, smutné je to stáří!

To boží slunko dnes tak jasně plane

a upomínka v hlavě ustarané.

A hřeje to jak jarní paprsk měkký,

že tisíckrát jste proklet na vše věky.

A já bych zajásal tu mukou šíle,

že konečně i vaše přišla chvíle.

Vy kytici dnes nevěstě své dáte, –

hle, jak jsme se tu sešli jedenkráte!

Již k vaší svatbě vše se k zámku žene.

Mít květy budete, však – otrávené...