Ballada.

Doba je lásky, květiny vládnou,

všude tak plno je jich,

a on si domů nepřines’ žádnou,

vracel se v dumách a tich.

Chtěl jenom jednu, dlaň již měl u ní,

ale hned stáhl ji zpět,

ač potom v noci mřel po té vůni,

tiskl k ní horoucí ret.

Myslil si: Nemám tepla ni světla,

sotva mžik v podjarních dnech,

květina by mi plála a kvetla,

sladký svůj šířila dech.

Bojím se, aby v životě mladém

zmaru jí nestihl plen,

nesvadla v stínu, samotou, chladem

za krátký, jediný den.

Člověk co trpí, málo kdo zví to,

včera tak právě jak teď.

Zašeptal: Květino, je mi tě líto –

kveť si jen dále, ó, kveť!