Balladetta.

Mlada byla. Jediná

hrob jí zdobí květina,

mladé paní s bolestí

svědkem byla neštěstí.

Časně oné mrtvé žal

útla ňádra rozbodal,

a kdy sen jí štěstí svad’,

bez reptání sem šla spat.

A ten mladý, slabý květ

přečkal dlouhou řadu let,

jej se netknul bouře ráz

ani vichr, ani mráz.

Jen kdy někdo kráčí kol,

zachvívá se jemný stvol:

dobřeť ví ta květina,

co můž’ ruka zločinná....

Nic se neboj! Jeho krok

štván je světem rok co rok,

jeho čelo zryto je,

srdce nemá pokoje.

Ve spaní i ve bdění

vidí její trápení,

její smutný, tichý hled

studí jej co mráz a led.

V rozkoši i ve práci

život marně utrácí,

až pak jednou přijde sám

se zoufalým pláčem k vám.

Na hrob klesne, zmíraje,

čelem hlínu zrývaje,

v bouřné citů závrati

z kořene tě vyvrátí.

Polibky tě posije,

vroucí slzou polije,

a pak vtiskne tebe v sled

na své srdce – – chladný led.