BALLADICKÁ BÁSEŇ O MARCELE Z TOHOTO SVĚTA. (I.)

Dí Marcela hlasem, jenž zoufat si chtěl:

Zas nepřišel dnes. A nevzpomněl...

Ó, kolik as důvěřivých žen

se musilo utrápit po dnešní den?

Děl bratr, jenž barvu k barvě klad’

do iniciál zhnědlých zlat,

jak zralé když klasy v slunci svítí

a zelené jimi se proplétá sítí, –

děl bratr: druh z mládí to bouřný jest.

Vždy k ženám jej vedlo na sta cest.

Jak šťasten jsem, že náš míjí práh.

Já o tebe, měl, dítě, strach...

Tak pravil v svou práci ponořen,

sny nadpozemskými rozhořen.

Vždy k budoucnu upíral velké zraky

a stále jen duchem nad oblaky,

nad přítomnem, lidmi a nad vášněmi

a nad tou, již z doslechu znal jen, zemí...

Však veselý host a lichotník ten

tu sestoupil s koně každý den

Marcelou okouzlen,

by do jizby vstoupil, by hovory ved’

vždy honosné, by za stůl sed’

k Marcele, vzrostlé v ten právě čas,

jež stříbrný hlas a z ebenu vlas

a citlivost měla jak ryzí kov

i touhy, jež hledaly smysl slov...

A záhy jí žádostně pozřel v zrak,

až nad smysly temný se prostřel mrak,

ji zlíbal, až zbarvil rty krve trysk

a tak ji k hrudi tisk’...–

Pak svody vášní když neustaly

a její víry žhnoucí kdy rvaly

i křehký vzdor i důvěru prudce

v žádostném objetí svůdce,

v den onen když měl, co toužil mít, –

byl jejího těla syt...