BALLADICKÁ BÁSEŇ O MARCELE Z TOHOTO SVĚTA. (II.)

Pak uplynulo dní několik.

A Marcela v prsou svých děs a vzlyk...

Ne, nebyla z duší těch radostných

jak bratr, leč z lačných těch, žádostných

a neklidných věčně a vášněmi hnaných

a náruživostmi bičovaných...

Tu jednoho večera chtěla zřít

zas toho, jenž nepřišel, na koni hřmít,

jak často jej vídala, plání kdy míjí,

kdy bouřlivě víny o břeh bijí...

I vyšla. A v háji u modravých vod,

kde slyšet vln stálý doprovod,

se ukryla za stromů mohutné kmeny,

jež rudnuly, sluncem ozářeny

a v šatě, jenž plál jak mech zasedlý,

se ukryla v stíny pod jedlí...

Tu uviděla... ó úžasu chvíle!

Kdo jede s ním, jako zjevení bílé?

Oh, neznámá paní, jejíž smích

probouzí echa v prohlubních

a za nimi lovci se sokoly v kruzích,

již unaveně tak křídly tlukou,

kol jezera v zelených vrací se luzích,

otěže znavených koní v rukou...

Když vše to v svit luny se potopíc,

když nádherný průvod zmizel k lesu,

v pláč vypukla Marcela pochopíc,

co zklamání v touze, v té lásce co děsu...