BALLADICKÁ BÁSEŇ O MARCELE Z TOHOTO SVĚTA. (III.)

Děl bratr k snu rozkošem připoután:

Buď na věky blahoslaven Pán...

On řídí dny naše, směr našich cest.

Dík za každý květ a ratolest

a za píseň ptáků, v paprscích jitra

jež uvolňuje se, jak jásot z nitra

k nesmírným výškám nad oblak,

kam dojatý zalétá lidský zrak...

Žal sestřin že roste a ticho že sije

tak tupé až k úzkosti melancholie,

jí bratr chce vesmíru slávu pět,

za pozemskou lásku dát nebeský svět,

ji teší a hymnicky pozdvihá hlas,

jenž nad krásou světa a dobrem žas’...

I naslouchá sestra s tím zrakem žen,

jenž v dálky zří upiat, roztoužen,

a spíše ji dráždí, co utišit mělo,

jí rozžhaví oči a svraští čelo,...

co bratr tká rostlinných do guirland

slez, plazivě přimknutý na akant,

a za fantastickou písmenou

svou spřádá báj, radostí vznícenou...

Co k vesmíru zdvihá se jeho duch

tisíci láskami a tuch,

víc sestra jen cítí vášní svou,

víc rozdírá ji, krvavou,

a pozemského vždy cítění tvor,

jež nebes výš ni velkost hor

neumí změřit mocnou touhou,

ni odříkáním a hrůzou dlouhou,

neschopna smysly očistit, –

jen cítí růst, co chce se mstít...

A Marcela naslouchá bratrovi.

Jak déšť by pral v kamenné ostrovy,

tak jeho řeč šumí, je marná, je lichá,

smír neznámých jakýchsi světů dýchá,

leč hloubky se duše neumí tknout...

Ta mstít by se chtěla, mstou vykřiknout...

O největším sní jen prohřešení:

lží vášně jak krade kdos potěšení,

jak jinak zas vzplál a zahořel,

lhal jinou zas vášní a přetvářkou mřel.

Neb zklamaná láska pátrá denně

a o každém tajném kroku zví...

O posledních láskách a každé změně,

jež každý dech jeho napoví...

Zná jeho hry s ženami, závratně smělé

a zahloubána v jich spleť a v jich spád,

v tu rozkoš, tak sobeckou vzněcovatele,

jej stopuje po stopách jeho zrad...

A bratr co nad prací zpívá čist,

v ní vyrůstá msta a nenávist...