BALLADICKÁ BÁSEŇ O MARCELE Z TOHOTO SVĚTA. (IV.)

Žen nasycen, zrádce si vzpomněl zas.

Vzplál lásky plamen, jenž pouhas’...

Tak toužný přišel a kajicný,

žár vzbudit chtěl v ohni vychladlém...

A jeho líc bledá, jak nad svícny

vzhořela v osvětlení mdlém,

tu starý zas počla lháti žár

vzplanulé vášně na požár...

Však hrozná je Marcela. Dojímá,

že posměšně hrdější zraky má,

že bez bázně naslouchá, bez chvění

a lhostejná k lásky umění,

zří zhrdavýma naň očima...

A lásku když začal jí opět lhát,

řek’ to jen, co řekl již tisíckrát...

A ruku když uchopit chtěl, by ji zlíbal,

ji skryla. Tak stokrát se k jiným shýbal...

A když se šat jeho jejího tknul,

zrak ošklivostí se zablýsknul,

jak před housenkou, jež přilne a leze.

Ah, kterak se ubránit podlé něze?...

A vědouc již o všem, o ženách,

jimž předstíral lásku, je zničil pak,

zalétne touhy o změnách,

přelítajících jako pták,

po rozmarném vždy dobrodružství

bezohledného jeho mužství,

ó, nemohla, nemohla odpustit.

Ba, na věčnost se chtěla mstít...

Když krásu zřel takou i odpor a chlad,

tu zvůle své ucítil nezkrotný hlad.

A marně ji lákal, v svou náruč zval,

svou vyvolenou ji nazýval...

Pak rozkoše líčil. Kams do polí

se tratící lovy sokolí.

A loděk let modrém na jezeru

při pochodních planoucích v nočním šeru

a slavnostní tance v domě rodném,

všedi údiv nad nevěstou svou

za žehnání matčina, v srdci shodném

s radostnou volbou synovou.

Tak líčil a nevěstou ji zval,

ba rozkoš v tom novou prožíval

umění svůdce, jenž směle staví

své vzdušné zámky a ve vír dravý

loď bludnou jímá, než ztopí ji

a o skaliska rozbíjí...

A v chvíli té vědouc, že musí se mstít,

za tuto hru podlou, svůj zapřela cit.

A pevná, že musí se zbavit jej,

jej umlčet navždy, děj se, co děj,

tož líbezně tak, jak on líbezně lhal,

ku schůzce jej zvala, jak sám .kdys ji zval.

Na shledání ve vlastním domě jeho,

v té komnatě, ve vůni omamného

kde bezu ji v náruč poprvé tisk’. –

A její zrak zlověstně blysk’...