BALLADICKÁ BÁSEŇ O MARCELE Z TOHOTO SVĚTA. (V.)

To v podzimní bylo jasný den,

když svadáním den byl nekliden,

že barvami svítil a odstíny, –

kdes v úžlabí tiché rokliny

se jezdci dva zdravili. Marcela, on...

Stín jedlí chlad vrhal hustých clon...

Tu cesta šla kolem jezera, skal,

zřels v dáli dům, okny zablýskal,

dům jeho. Zde živého člověka

jsi nepotkal, z blízka ni z daleka...

Snad že už si zvykla stopovat

a nacházet důkazy jeho zrad,

v té poušti, jíž vévodil jeho dům,

nic nemělo jejím pohledům

ni ujít, ni skrýt se v tmu nejista...

Však mlčela nenávistná msta...

Když v důlu se tenkráte setkali,

on s koněm jí po boku do kroku...

Paprsky slunce smekaly

se s příkrých strání, se skály

a mizely v jezera hluboku.

On samý byl žert a lichotnost,

však tajemně mlčel jeho host.

I mlčela na ňadrech skrytá zbraň...

A usmívavě když projeli stráň,

když vjeli tajně do nádvoří

pustého domu, jenž sluncem hoří

a odtud když prošli komnatami

neobydlenými, kde octli se sami –

a potom – když došli oné síně,

kde patřila jemu kdys, – ve vteřině

té blýskla se v drobné ruce zbraň...