BALLADICKÁ BÁSEŇ O MARCELE Z TOHOTO SVĚTA. (VI.)

Když před nocí v šera již pozdní čas

se vrátila sestra a její hlas

se vzdáleným, puklým zvonem třás’,

tu bratr vstříc do cesty jí vkročí.

A vidí, že uhlíky žhnou jí oči,

však prsty se všeho jen dotknou chabě

a její krok se ozývá slabě,

pak váhavá mlčí a rozplétá vlas.

Ty prsty, jak štítivý nad vším žas

by prostřen byl, nejistě jak se chví.

A podivné její jsou úsměvy...

A ničeho neznav nad radostný sen,

hru vášní, ni sílu jich, přimísen

k nimž pelyněk hořký, jejž vypíti máš

řízením osudu ke dnu až,

tak uvítal sestru jásotem svým

a radostným nitra vítězstvím...

Tož zazpíval života hymnickou chválou

i jeho krásou věcí zralou

modlitbu síly úžasnou

se vším, co snil kdys, souhlasnou...

A života jeho že nadešlo ráno,

děl: Dílo mé velké dnes dokonáno.

V něm vložena krása všech mojich dní

chlad půlnocí, a žár polední.

Jím nové jsem vyzpíval období

člověka, svět jenž podrobí

si radostným chtěním a silou a vůlí,

nad pochybami, jež zahynuly...

To o svátku duše, jejž prožívá,

dí sestře... Ta, výčitka hrozivá

mu naslouchá, slova se kladou jak stín:

I já dnes svůj vykonala čin...

Co rdousí tě, nič a zabíjej...

Tož, bratře, – já zabila jsem jej...