Ballata ke chvále ozimu.

Na polích klenutých, jež vláčeny bran hřebem

spát měly v oddechu, se ozim pěkně zved',

jas čistě zelený, jak chtěl by v klasy spět

všem chmurám na vzdory pod vyhasnuvším nebem.

Ó zdravé semeno, jež pevně kotvíc v zemi

ni ledů krunýře se nelekáš, ni stínů,

v nichž sama nebesa svůj rozpak stápějí!

Tys klidně haleno ve důvěry klín němý,

mráz třeba palčivý si used' na osinu,

v ní není víra tvá, ji chováš hlouběji!

Jen tak lze zachovat se sobě v naději,

sám sebe ukojit, ze sebe vyrůst celý,

sám sebe žitím svým se obdařiti smělý

a ještě mimo to kol jiných mnoho chlebem.