Bálová květina.

Ta kytka vzatá s ramene

s bálových modrých šatů

mi stokrát za den vzpomene

na bledou, štíhlou Katu.

Vlas všední, světlý; její rysy

též nejsou vzorem krásy snad –

krásnější všechny byly kdysi

ty ženy, jež jsem míval rád!

Den za dnem zvolna pomíjí,

já každou z drahých chvílek

jen vzpomínáním probiji

jak platonický snílek.

Jest to jen zrak, jenž plá tak krásně,

jak podzimní jas oblohy,

ten věru hoden krasší básně,

než mohu psát já ubohý!

Ta suchá kytka vzpomíná

mi na ten zrak a řasy –

ó Kato, dobrá, nevinná,

jak se to skončí asi?

Tak jako kdys, viď... Tvoje maman

ti svatební dá šíti šat

a vyhledá ti muže sama,

jenž bude tě mít také rád,

ty budeš vzornou paní též,

jak tomu mrav chce světa,

a s úsměvem jen vzpomeneš

na svoje mladá léta...

Mně také upomínka zbude

na ten tvůj zrak, tu tvoji líc –

a moje kniha míti bude

zas o pár trpkých veršů víc...