Bálové šaty.

Co platno, kol že všecko dřímá,

a mdlobou, světlem slábne zrak,

že v jizbě chudobné tak zima

a v jejím srdci právě tak,

když chtějí – ó, klatý

ten úkol a chvaty! –

mít zítra ty bílé, bálové šaty.

Od rána k noci, z noci ke dnu

pro radosť jiných neznat klid

a sama nemít krůpěj jednu

své srdce zpráhlé ovlažit!

Zrak vidí sál zlatý,

je hudbou sluch jatý...

tím vinny ty bílé, bálové šaty.

A nepomyslí zítra v letu

si tance dívka, plná stuh,

až bude chválit toilettu

jí pochlebníků hladkých kruh,

k ní půvabem vzňatý,

co slz padlo na ty

tak lehké a bílé, bálové šaty!