BALŠEMŮV SMÍCH

Když svatvečer se zešeřil,

své žáky Balšem přeměřil,

a když jich správný počet byl,

sed s nimi k hodu jed a pil.

Když nalil svatý pohár pak,

tu divně se mu zažeh zrak:

on v hloub se ducha ponořil,

zde nový svět se vynořil,

a seděl tiše s úsměvem.

Že vidění má – zjevno všem.

Při staré lampě sabatní

se mile tak a sladce sní.

Však náhle úžas všechny jal,

když Balšem smál se, smál se, smál,

když třikrát jeho jizbou spěl

tak milý smích, jenž hudbou zněl,

neb z rabí všech tu přítomných

u mistra nikdo neznal smích.

Pak ztišil se a zved svou číš,

se vyhovořil, klidný již,

však úsměv děl a děla tvář

i očí milá, tichá zář,

že blažen byl a spokojen

se na sabatní těšil den.

Rabiho Wolfa šťouchali

tu všichni z blíž i z povzdálí,

že nejdražší mu, každý ví,

že před ním neměl tajemství.

Ač Wolf se bál, vstal přec, se ptal,

proč třikrát se tak Balšem smál.

Děl Balšem: Jak tu dlíme kol,

proč sdílet si jen trud a bol,

proč nesdělit i veselí,

s nímž každý spíš se spřátelí?

Já duchem byl jsem přenesen

v kraj podolský a přišel ven,

a pravda je, co povídám:

kdo chceš, tam jeď, se přesvědč sám!

Tam v kraji dál od světských cest,

muž prostý žije, knihař jest;

že zbožný, věrný, spravedliv,

však zámožnější býval dřív,

než nyní jest. Má milou choť,

jež v přístav víry žití loď

mu klidně vede úskalím,

jsouc mírná, tichá, dobrá s vším.

Čas přišel zlý, ni halíře,

a prázdny v domě talíře;

nebylo ryby tam ji dát,

nebylo fíků, chleba – byl jen hlad;

nebylo v domě oleje,

nebylo svíčky na stůl v šer,

by vzplála v pozdní svatvečer.

A souseda na pomoc brát

si nepřál knihař; byl vždy rád,

sám když si pomoh bez cizích, –

spíš o hladu byl hezky tich –

a proto pravil k choti své:

Mně sabat v synagógu zve;

ty zůstaň doma a hleď spát

a zaspíš tíseň, tmu a hlad –

však dlužit se, to nerad vídám,

ba třikrát ti to zapovídám.

A odešel. Ký to žas,

když k půlnoci se vracel zas,

jak zřel svou chudou pláti chýš!

A na stole, tam plná číš,

a ryba na talíři též –

nevěděl, zda to pravda, lež,

však myslil v duchu, jistě choť

v té bídě řekla: Ostych shoď!,

a k sousedům, jak ženy jsou,

šla přes mou vůli almužnou.

Však je muž moudrý, tichý byl,

hněv ve svém srdci utajil

a k stolu sed a číši zved

a brzy byl mu rájem svět.

Pak přised k choti jako dřív

a ptal se, odkud tento div?

A žena blaženě se smála

a klidně se mu zpovídala:

„Když odešels, tu tíseň zlá

mou smutnou duši přepadla.

Já pěla, utírala prach,

pak trávila čas v modlitbách

a nechtělo se jít mi spat.

Já probírala starý šat,

jenž od let v truhlách leží skryt –

tu zlata svit mi v oko kmit.

Náš dávný to šat svatební,

tvůj kaftan celý zánovní

s knoflíky stříbrnými pad

mně v oko; hedvábný můj šat,

můj čepec celý ze zlata...

a já jsem stála dojata.

Však chvíli jen a jeden skok

a k vetešníku spěl můj krok.

Já prodala to – a dal co chtěl –

jen abys pěkný sabat měl;

a nechť dal ceny sotva půl,

přec ryba přišla na tvůj stůl

i chléb i fíky, brzy svícen

vzplál šábesový slavně vznícen,

a tak vše uchystala jsem

nežli tys, drahý, přišel sem.

To víra má i odvaha,

jen chtěj, Jehova pomahá.“

Tu radostí zrak muži vzplál,

jak moh, svou ženu zobjímal,

a teprv s chutí k stolu sed,

a znova pil a znova jed.

Teď teprv rájem byl mu svět!

A naposledy babku vzal,

s ní kolem stolu tancoval,

až všecky židle zporážel –

tak velkou radost v srdci měl,

že pomohli si bez cizích

a klam v tom nebyl ani hřích.

To zřel jsem ve svém vidění,

a vida jejich křepčení,

já Balšem musil jsem se smát –

Buď Jahve žehnán tisíckrát!