Balvan. (I.)

Bůh pravil k Smrti: Vstaň, jdi do Sieny! –

Pandulfo Petrucci tam opuštěný

se v mukách svíjel na smrtelném loži

bez lásky dětí, bez soucitu ženy.

Myšlenka každá jako ostré hloží

jej bodala, pot na čele mu vstával,

on v nejistotě čekal na soud boží.

A upomínek stále větší nával

strh’ do víru mu duši, bouře dravá,

a příšernými sny ji obetkával.

Kde jeho dvůr, kde sluhů četných vřava?

Sám teď zde troubu archanděla čekal,

vždy tyran jak pes vzteklý dokonává.

A čím víc v svojí minulosti těkal,

tím chladnější pot spěl po jeho skráni,

čím vzpomínal víc, tím se více lekal.

A jeho duch byl roven štvané lani,

již lovců sbor – to jeho děsné hříchy –

z tmy houště žene k prázdné, pusté stráni.

Duch jeho skrytý v zásekách své pýchy

teď vyplašen svědomí zvučným rohem

se zmítal – jindy nezlomný a tichý.

Teď po letech, po vášní boji mnohém,

po krveprolití, po plné číši,

teď přišel čas, kdy mluvit má s svým Bohem.

A ten je spravedlivý; nářek slyší,

jejž potlačený z prachu k němu zvedá,

hněv jeho bleskem andělé v mrak píší.

Bůh, který pravil: Všem boháčům běda!

Bůh, jehož chví se ve oblaku váha,

a jehož trestem Smrt je stínobledá.

A Pandulfo zřel duši svou, jak nahá

před soudem toho Boha nyní stojí,

a váha klesá – a děs po něm sahá.

A v nových příšer zoufanlivém boji

on zmítá se, svá ňadra tluče pěstí,

a peklo cítí pláti v hrudi svojí.

Dne zábřesk, noci šer, tluk hodin, vše mu věstí,

že stále bližší, bližší je té chvíli,

kdy dračím křídlem Smrt kol zašelestí.

Mnich hlídá jej a habit jeho bílý

jej zimničných snů nepokojem straší.

I vstane v loži a jak děcko kvílí.

Chce hned svou duši dáti Satanáši,

jen smrti muka – ta jej nejvíc trápí,

klid jeho ruší, spánek jeho plaší.

Tu v týle náhle cítí ostré drápy,

tu vidí sebe ďasa na vidlici,

jak v žhavé smůle tělo jeho stápí.

I zařve strachem, až pot v jeho líci

se řine jako z jara hory řeka

a na loži se zmítá úpějící.

Mnich bez ustání na kolenou čeká,

nad knihou chvějí se mu rtové bledí,

mnich modlí se – a Pandulfo se vzteká.

Mnich připraviti chce jej ku zpovědi,

ví, jeho hříchů že je dlouhá řada,

leč tyran úpí jen a slova nedí.

Po stráních večer stíny své juž skládá,

tma číhá v polích, strach se plíží z lesa,

po hvězdách oko myslitele bádá.

Tu v tichý spánek zvolna tyran klesá.