Balvan. (II.)

„Věř, mnichu, rád bych zpovídal se tobě,

leč na mých prsou leží valná tíha,

a Satan pěstí stisk’ mi dásně obě.

Hleď v každý kout! co nevidíš, jak číhá

tam skalný balvan, obrovitý, děsný,

a rázem pět jich na mou hruď se sbíhá.

Tvá modlitba jak skolíbá mne ve sny,

jak hrom udeří balvan za balvanem,

a v jejich pád zní ďáblů chechtot běsný.

Své hříchy smyl bych slzí oceánem,

chtěl znamenat bych křížem pyšné čelo

a uznat, že jsem červ, kde Bůh jest Pánem.

Však sotva ústy hnul jsem – zas to hřmělo

kdes v propastech, a vidím celou horu,

jak kutálí se rozdrtit mé tělo.

V mém srdci Satan dmýchá v plamen vzdoru,

chci střásti přelud rouhavými slovy

a tak se svíjím v muk a pýchy sporu.

A zatím druhý sbíhá balvan nový,

jest beztvárný jak noc v svém černém hávu,

jak balvan, jímž se zakrývají rovy.

Ha, padá na mne, zdrtí moji hlavu,

kdos na něm sedí, ten má křídla dračí,

na oči kape mi tresť bolehlavu.

Ba mně se zdá, že po mé hlavě kráčí

a žhavým drátem mozek z ní že tahá

a balvan k hrudi z tváře mojí tlačí.

Teď rozhalil má prsa polonahá,

z nich srdce vyrval černé, spráchnivělé,

teď vidím jej, po jakés váze sahá.

Ta ztrácí se až v báni nebes ztmělé,

kdos ji tam drží tajnou rukou v mraku,

a misky její řídí archandělé.

I vzal mé srdce jak pták zrnko máku,

do jedné misky vrh’ je – a pak v druhou

ten děsný balvan hodil bez rozpaku.

I zakmitla se váha blesku pruhou,

a srdce moje převážené skalou

chyt’ ďas a teď je ždímá dlaní tuhou.

Však nevyždímá krve kapku malou,

neb tak je strouchnivělé a tak spráhlé,

jak práhlo dříve žízní krve stálou.

Ó mnichu, kéž bych umřít mohl náhle!

Však nadarmo, mé duši místa není

ve lásce Boha věčné, všeobsáhlé.“

„Ó pros, ach pros a dojdeš odpuštění,“

mnich odpověděl, – „zpovídej své viny

a jmenem Boha dám ti rozhřešení.

Čas nejvyšší jest – vidím smrti stíny,

jak po tvé skráni sesinalé bloudí,

jsi u brány, kde vejdeš v život jiný.

Jest zlatý paprsk modlitba, jež loudí

se z duše hříšné, která stená v muce,

a Boha ruce sváže dřív, než soudí.“

Klek’ Pandulfo a obě sepjal ruce,

rty postačily sotva srdci mdlému,

jež v ňadrech bolných burácelo prudce.

„Ve jmenu Boha zpovídám se jemu

já, Pandulfo Petrucci ze Sieny,

chci vyznat hřích svůj a se přiznat k všemu.

Já hřešil mnoho“ – V tom však vyděšený

kles’ na lože, zrak jeho stíny halí

a Satana zas volá všemi jmeny

a řve: „Zas na mne balvan ten se valí.“