Balvan. (III.)

Tři dny tak ležel v němém ustrnutí

a sotva dýchal, jakby hruď mu tížil

ten balvan, o němž blouznil v procitnutí.

Sen k jeho víčkům se víc nepřiblížil

a bdění jeho tak nejasné bylo,

jen balvan zřel, jak stále víc se nížil.

Vše v mlhu šedou kol něho se slilo

a z ní jen trčel hrozný onen kámen,

jak červ se pod ním jeho srdce vilo.

On chtěl jej svrhnout prudkým vzmachem ramen,

však darmo! balvan seděl nepohnutý

na jeho srdci, skamenělý plamen.

Tak ležel ve dne v noci, sám Bůh krutý

ve trestech svých se mnichovi zdál býti,

hlas jehož jizbou rozlehal se dutý.

Tu jednoho dne z rána tyran cítí,

že vzdaluje se břímě s jeho hrudi,

že volněji krev žilami se řítí.

Hned mnicha, jenž při žalmech dřímal, budí

a praví sám, že zpovídat se touží.

Jest velká řada hříchů, jež ho trudí.

Juž cítí Smrt, jak lačným křídlem krouží

a dotýká se jeho těžké hlavy

a mrazem dravým v žilách se mu plouží.

„Buď chválen Pán, král nekonečné slávy!“

mnich odvětil; „leč všemu městu, pane,

všem stejně škodil ves tvůj život dravý.

Ať vidí všichni, že tvá slza kane!

Dám svolat sluhy tvé i město celé,

ty nahlas mluv.“ – Děl tyran: „Ať se stane.“

A v brzké chvíli v jizbě osamělé

juž tlačili se zástupové mrační.

Na loži klečel tyran, pot na čele

a svíci v ruce; jak luňáci lační

všech zraky na něho se upíraly.

Tu pravil mnich: „Nuž jmenem Boha začni.“

A Pandulfo – v očích mu slzy stály –

svou děsnou zpověď začal tichým hlasem,

jenž lavinou rost’, která hřímá v skály:

„Ve jmenu Boha, který sluncí jasem

se otáčí nad vesmír povznešený

a kteréhož červ rozšlápnutý já jsem,

já, Pandulfo Petrucci ze Sieny,

se zpovídám, ó slyšte všickni nyní,

vy, muži, trňte, a vy plačte, ženy.

Neb každá vina čelo moje stíní

a každý zločin na mé duši leží.

Z každého hříchu svědomí mě viní.

Já bujný byl jak oř, jenž stepí běží

a šlape vše, co v ránu přijde jemu,

ať je to květ, anebo dívka svěží.

Svou pýchou já se tknul až nebes lemu

a vilností svou bahna na hnojišti,

v své drzosti já vysmíval se všemu.

Já ruku vztáhl – a juž krev se prýští,

já brvou hnul – a padla vaše stáda

a děti vaše, vlasti zdoba příští.

Co viděl jsem, vše moje srdce žádá,

ať vinice, ať pole nebo dcera,

jak stoupa všecko drtila má vláda.

Jak vlk jsem bloudil v matných stínech šera,

jak liška ve dne, v číše jed jsem nalil,

můj páže kat byl, druh můj nedůvěra.

A plamen zloby tak mé nitro pálil,

že vystoup’ jsem na Monte Amiata

a s hory na lidi jsem skály valil.

Ó tato vina, jak noc černošatá,

mne nejvíc trudí; nevím, odpuštění

zde vymoci mi může Panna svatá!

Mnich, jenž šel kolem vhroužen v zbožné snění,

byl stejně sdrcen jako dělník, domů

jenž ubíral se po dne lopocení.

Můj balvan hřímal dutým hlasem hromu,

on zasáh’ děvče, které s jahodami

se ubíralo kolem v stínu stromu.

On milující sdrtil, kteří sami

šli večer, hvězdám lkajíce své štěstí,

a rázem skončil touhy jich i klamy.

On kutálel se strčen mojí pěstí,

vše zasáhl a všem rozdrtil kosti.

Jich hříchy všecky já teď musím nésti.

Ty zatínáš pěsť, starče, v zuřivosti?

Ty, matko, stíráš slzu? Dítě tvoje

mám vrátit tobě? Hynu zoufalostí.

Však Lidskost, jejíž v ňadrech svojich zdroje

jsem vysušil, ta mstí se na mně v smrti.

Ten balvan stále tíží srdce moje.

Mou hlavu tíží a má prsa drtí;

teď na chvilku jen povolil, však vina

ta stále rve mne, trhá, škube, škrtí.

Ó proste za mne všichni Hospodina!

Ha, balvan zase blíž a blíže letí,

já pod ním úpím, chvěju se jak třtina.

Ó smilování! Jemu ve zápětí

se valí druhý, Satan na něm sedí.

Hřmí blíž a blíž a za ním opět třetí.“

Juž domluvil, jen tupě před se hledí,

pěsť ňadra hledá, úzkostně je třímá,

zrak ve sloupu a rtové v chvění bledí.

A venku cosi ze hluboka hřímá.

Pandulfo mrtev – dvéře otevřeli

a strach a hrůza všecky rázem jímá:

Na prahu dveří velký balvan zřeli.