Bandinelli.

V snů kukli zapředen a v soumrak ztmělý,

v své dílně seděl mistr Bandinelli.

Již dlouho v prachu kladivo a dláta

netknuta leží; rameno jak chromé

se vznésti nechce v bázni nevidomé

ku práci, dílu; lampa duše spjata

mlhavou clonou, v nížto tvůrčí tucha

zaniká mžikem jako jiskra hluchá.

Proč jako kovkop v hloubi nitra pilně

v myšlénkách zabrán mistr ve své dílně?

Sto asi let již Florencie měla

mramoru velký balvan tlící v prachu,

jejž zkazila kdys ruka neumělá

bez jiskry ducha, v řemeslném vzmachu.

Tu rada města, chtějíc dílem slavným

se rovnat ušlechtilým předkům dávným,

hlásala všem, jimž blesk umění v čele,

by mrtvý balvan v půtce zmohli smělé,

stesali sochu Florencii k slávě.

Však Bandinelli, po něm mistři všici,

stín nedůvěry na duši a v líci,

pohrdli dílem řkouce jednohlasně:

„Ač hvězda umění nám hoří v hlavě,

věříme pevně, okem zříme jasně,

že ruka lidská nezmůže ten kámen.“

Zas v prachu ležel; ale jinoch chmurný,

v němž sopkou sálal tvořivosti plamen

a obraznosti Samum žhavý, burný,

tož Michel-Angelo děl města sboru:

„Kdys židů zástup s obrem Goliátem

zápasil marně, až tu slunných zraků

mladistvý David vzmachem svého praku

olbříma srazil; tak já zářným dlátem

pokořím mrtvou hmotu, do mramoru

Davida vtesám, vítězného reka.“

Ta hrdá slova po městě se šíří

a řada mistrů diví se a leká,

jásají jedni, druzí záští pěnou,

jak muší roj či noční netopýři,

kol lítají se zlobou utajenou.

V snů kukli zapředen též Bandinelli;

jak stěžeň lodi bouří rozechvělý

se zmítá, chvěje, myslí, hloubá pilně,

s nočními stíny mluví ve své dílně:

„Co nemožným se zdálo, marným dílem,

co mlhou bylo stajeno mi v hrudi,

ten mladík tesá na mramoru bílém,

ze hrobu v žití tvůrčím kouzlem budí.

Co mého umění ten záblesk matný,

jak bludičky, jež mihotem svým zjevná

jen chodcům nočním?“ – Zachvěl se muž statný,

naběhly žíly v čele, tváře hněvná

zarudla víc – již syčí hněv: „Nač, sochy kleté,

jste vyšly z ruky mé? Jak plevel smete

vás v bezdnou propast vichr zapomnění!

Vám do tváře prach všednosti se lepí –

nuž! co jste, buďtež – hluché, mrtvé střepy.“

Jak makovice soch poráží hlavy

kladivem mistr, dílnu v trosky mění,

pak v noc se řítí jako přízrak tmavý.

Neb v hloubi duše běs příšerný vstává

a šeptá v sluch: „Jak tvá i jeho zahyň sláva;

snad Davida již socha vytesána;

jdi! sraž ji k zemi, jedna stačí rána!“

Ulicí kvapí; nad ním hvězdné luhy

se tiše pnou; obláčků bílé stuhy

přes měsíc tíhnou beránků jak stáda. –

Jak noční stín se Bandinelli vkrádá

do cizí dílny – rozhlíží se kolem –

hle! v roušce socha – hněvným se zápolem

blíž kvapí tam – již rozpřahá se k ráně –

pojednou ustal, palné zachyt’ skráně

a v smíchu děl: „Dřív výtvor velkolepý

přec musím zřít, než obrátím ho v střepy!“

a roušku strh’! – – S velebným slunným zrakem

jak Ježíš, nad vodami vítěz, se svým prakem

tu David stál; v něm něha, mládí, síla

v souladu krásném; z něho zář se lila,

zář nahé krásy duhou nad oblakem.

Vznešená socha! – – – Před ní Bandinelli

na zemi klečí žárem rozechvělý

a luna v okně v paprsků svých reji

dvě slzy stihla v bledém obličeji.