BARBAR.

Cartaces, barbar, chycen kdysi v lesích

ostrova Britannie, v Řím byl poslán

a chován dlouho ve vězení státním

buď pro triumf či pro zápasy v cirku.

Však za čas císař Claudius dal předvést

jej do senatu před své zlaté křeslo

a dívaje se do modrých mu očí,

jež hoře strhalo a zžehla touha

po blankytu a lesích domoviny,

jat soucitem jej pustil na svobodu.

Cartaces bloudil ulicemi Říma.

Šum vírný ohlušoval uši jeho,

co užaslý zrak jeho poletoval

jak honěný pták od kupolí chrámů

k portikům domů, po sochách a hermách

posedal plaše, na dláždění zapad,

po Foru bloudil, k nosítkám se upjal,

z nichž vyhlížely žhavé oči krásek,

po krojích, tvářích cizích lidí těkal,

na Afrikány, kteří slony vedli

z císařských klecí, užaslý se díval,

na průvod holohlavých Egypťanů,

již processím svou Isis vážně nesli,

pohledem ustrnulým chvíli zíral,

na Řeka filosofa, za nímž vlekl

numidský otrok balík knižních svitků,

s otázkou němou dlouho zadíval se –

a potom umdlen v hnízdo své se vrátil

a ve tmu víček bázlivě se ztulil.

Na Foru stoje Cartaces zrak zavřel.

A v té tmě viděl: bledě modré nebe

se klene nad lesy, jež čisté proudy

klikatým tokem šumně prorývají;

jsou vísky tam, kde koží zahaleni

dlí lovci ryb a zvěře s rodinami;

dým stoupá z chat, neb na rožních se pekou

kořisti lovu; mír by byl tam všude,

jen kdyby – – barbar otevřel zas oči

a viděl Řím a Forum. Těžký jazyk

se pohnul v ústech, ze zásob slov římských

sestrojil větu, kterou vyčítavě

vrh ve shluk lidí: – Proč pak, lidé římští,

když máte tady paláce a chrámy,

nádheru takou, proč vás touha jímá

po našich vzdálených a chudých chatách? –

Tak vykřikl a na odpověď čekal.

Však římští občané šli cestou svojí

a mlčeli, ba, ani nepohlédli

na původ hlasu. Jakýs propuštěnec

jen poznamenal povznešeným vtipem:

– Hle, opilý tu barbar řečnit touží. –