BARBAŘI JDEME...

Barbaři jdeme, barbaři upřímní čistí

bělostní v duších svých a vznešeni

dobří a krásní ač režní...

Neseme záplavu na vše co změkčelého –

všeho zhýčkalého ten zásypem svět...

Nová jde doba, nově otevřeny doly,

jdou vznešeně naše dnes zástupy,

kdesi vstaly tak jako vzrostlý bílý květ,

jdou a se valí a nesou zářící rudy –

prosté jen rudy, v nichž ale zrna ryzá...

Pevni jdou mohutni a své povahy,

jdou přímo z polí a luk a lesů,

jedloví v nich a borovic svěží vůně

a růží a lilijí zahrad venkovských,

né ale pižma salonů a skleníků dusno...

Přes všecko půjdou, přes všecko,

básníci noví vstávají obrovití,

umřeli poslední orlové, pávi jen zbyli –

zaplaší oni pávy, ponesou za orly se k výši –

do nového století hvězdami se rozhoří...

Přes básníky pižmované salonů půjdou

přes básníky ve fracích, cylindrech a rukavičkách,

pižmem páchnou jež a orchydeje mají mdlé,

a jen zatčeny, v knoflíkových dírkách...

Přestane poklonkování a frase,

přestanou formy, jež byly lži. –

Všecko bude upřímné zas a otevřené,

přestanou spolky všecky, jež jsou jen z formy,

neb pozná každý, že je jen sám a sám.

A nebude těch, jež měli by přání –

a budou ti, jež milovat budou jen slunce,

a jeden druhému nebude jej stínit...

A přijdou barbaři, jak dojdou –

a s bílými květy bílé štíty postaví –

z velikých balvanů pozvednou stavby,

stavby mezi horami a lesy, a v polích...

Červotočivý nábytek vyhostí starý a dají museím

a na bahnech nechají shnít dnešní města...

Stavby vysoké pozvednou, odkud bude blíže slunci,

kde budou vysoko od puchu země –

bílé své praporce rozvinou slavnostně ve výši –

po životě – po života větru by vály...

A budou větrům života poddaní,

a budou jen životu poddaní,

přírody děti, přírodě matce oddaní,

se vším usmívajíce se ať trpce, či sladce,

jako ve velkém snu, či sladké ve pohádce. –

A v bilých květech jen rozkvétajíce i vadnouce,

ku zemi hmotou těla padnouce

tělem ku zemi,

duši vydychnouce ale růžemi,

barbaři my, upřímní a čistí! – –