BARBARSKÉ POTPOURI POD ČAKANEM (II.)

Paradox je ctností nouze.

A proto já ze dvou zel,

bylo-li vybrat možno,

vzít větší se nevzpouzel.

Ten kozelec – pro pouhý vtip –

chtěl metat bych (bylo by líp).

Leč brání mi dobrota lidu

a vůně veských lip.

Mladí mi brání. Velí tak

odkaz po starých.

Můj cynismus může být hříchem,

můj žal je však jistě hřích.

A já sám bráním, který prý

po nevěrecku zírá.

Hráč, jemuž na velkou sázku

prohrou slove i výhra

a jenž pak ve skrytu kdes

frivolní paradox dohrá:

Optimum sýčkovské sázky mé

kéž byla prohra!

A který ví: poskokem neoře

se nikdy v trudném poli.

Zvlášť dole-li, co má být nahoře,

zvlášť je-li nám radost jen v pokoře

a mimo ni vše-li bolí.

Ty dudej, ty dudej, a hop a ráz,

jen nezlom vaz!,

ten pro kata zachová se.

Půjdeme jeden po druhém,

krásně se nad každým slehne zem.

Pročež zemřeli v kráse.