BARBARSKÉ POTPOURI POD ČAKANEM (III.)

Pročež zemřeli v kráse, když řekli jim, že všemu už je konec,

tak docela konec, že netřeba ani, by tažen byl pověstný zvonec.

Jenom na kraji červánků slabě kmitlo,

jako když útrpný úsměv cuká,

a v cizinců srdcích to jako lítostí svitlo.

A na rozcestí boží muka.

Pročež zemřel i poslední, když řekli mu, že pošetilé je bdít

nad tím, co bylo a co, bohu chvála, už není a nemůž’ být,

pročež zemřel i on. Muka na rozcestí

viděla rýhu strangulační

mu kolkolem krku – a nebylo, nebylo,

komu říc’: Znovu začni!

Neboť při vůli nejlepší nebylo už nikoho, kdo by chtěl – – –

A bylo tak pustě zbytečno, by nad něčím někdo bděl.

Snad stud byl, co červánky zakmitlo,

neboť poznal i Slitovník na kříži,

že pro chlapecký vzdor, jenž zbyl, bude líp,

když se pohříží, když se pohříží.